První cyklistický závod v půlmaratonu pohledem cyklistky "hobíka"

 

Naše kolegyně popisuje, jak vypadal její první závod v cyklistickém půlmaratonu 

 

29479_130317746978462_1985338_n

 

Kolo mě vždycky bavilo. Už jako malá holka jsem se na něm proháněla ulicí a kroužila po okolí. Měla jsem svoji skládačku značky Eska, v té době toho u nás v tehdejším Československu na výběr moc nebylo, a tak jsem byla ráda za to, co mám.

Když v 90. letech přišla na trh první horská kola, neváhala jsem a hned jsem si svého vysněného „bike“ koupila. Stál mě hříšné peníze, myslím, že jsem za něj dala několik výplat, já jsem však vůbec nelitovala. S dnešními koly se nedá absolutně srovnat – bylo železné, vážilo asi 18 kg, žádné speciální boty, nášlapy, hydraulické brzdy, odpružená vidlice a podobné vychytávky, nic takového. Nicméně se mi rázem otevřely naprosto netušené možnosti. Ještě dnes si naprosto živě pamatuji svůj první výlet z Prahy na Slapy a zpět, kde jsem bez větších problémů vyšlápla štěchovické, asi 4 km stoupání a nechápala, co vše tohle skvělé kolo umí. Postupem let přibývaly najeté kilometry, kopce, celodenní výlety s přáteli, zkrátka kolo mi poskytovalo neskutečnou radost, uvolnění a stalo se pro mě jedním z nejhezčích sportů. Ne, že by to bylo bez bolesti, ale ta ke každé fyzické aktivitě patří.

Až přišlo jaro 2010 a moje seznámení s partou zkušených cyklistů z Magic Veterans bike team. Team se právě připravoval na seriál závodů CyklomaratonTour, poctivě trénovali a plánovali urvat nějaké pěkné umístění. Měla jsem zbrusu nové kolo, na které jsem byla náležitě pyšná a vyrazila jsem společně s nimi najíždět trať Okolobudějc a zjistit všechny záludnosti, které na ně čekaly druhý den při ostrém závodu. Trasu jsme projeli zlehka a říkala jsem si, to je docela pohodička ty závody a vesele jsem se následně zúčastnila jako divák, nasála atmosféru, podávala nezkušeně bidony a nadšeně fandila bez jakýchkoliv ambicí něco podobného někdy absolvovat. Tenkrát mě ani ve snu nenapadlo, že další měsíc budu mít úplně nové kolo a budu stát na startu v kategorii ženy 30-39 let.

Sešlo se to všechno tak rychle, když se jedna členka teamu zranila a já nastoupila jako náhradnice. Naštěstí jsem neměla moc času přemýšlet o tom, jestli vůbec pojedu, a navíc jsem až do startu dne D žila v domnění, že jsem docela dobrá cyklistka a nějaký ten půlmaratón (v tomto případě 64 km) na biku přeci nemůže být nic tak náročného. Vždyť jsem na podobné kilometry zvyklá z víkendových výletů a fyzičku z pravidelného běhání a cvičení také nějakou mám. Už po startu jsem byla rychle vyvedena ze svého omylu a pochopila, že závod je neskutečná dřina. Asi 500 závodníků a závodnic vyrazilo s výstřelem na trať a hned od začátku nasadili pekelné tempo. Některé jsem se pokusila následovat, tepy mi rázem vyskočily snad nad mé maximum, nohy se mi zakyselily a já velmi brzy s vyplazeným jazykem a bušícím srdcem zjistila, že nemám šanci je udržet a většině z nich jsem viděla jen záda a za chvíli ani ty ne. Nezbylo nic jiného než zvolnit. Startovní pole se hezky rozprostřelo po trati, já v jeho zadní části soupeřila s několika dalšími „hobíky“ a v duchu si přemílala slova „hlavně dojeď ve stanoveném čase“. Hned na 5 km přišel dlouhý, poměrně prudký kopec – lesní cesta s kameny a kořeny, kde jsem málem vypustila duši, ale dala jsem to. Rovinky střídaly neskutečné kopce v terénu, pak zas náročné sjezdy a já se modlila za každou lehčí část trati na asfaltu, kde jsem si alespoň trochu mohla odpočinout. Závod se jel na 2 kola, a když jsem najížděla do druhého, ti nejlepší závodníci už dojížděli do cíle a mě čekalo ještě dalších nekonečně dlouhých 32 km. Už na začátku druhého kola jsem měla pocit, že to nemůžu dojet. Začalo pršet, a už tak zabahněná trať byla ještě blátivější, bláto se lepilo na kola a brutálně zpomalovalo moje tempo. Kolo se v mazlavém terénu smýkalo jak divé, a protože jsem neuměla techniku, několikrát se mi povedlo v tom blátě vyválet od hlavy až k patě. Nicméně zarputile jsem jela s myšlenkou na to nezradit team. A pak mi přestal fungovat tachometr a já jen matně tušila, kde asi tak můžu být a kolik toho před sebou ještě mám. Síly docházely, jak fyzické tak psychické, a já je udržela jen díky energetickým gelům, které mi zkušení bikeři nacpali do zadních kapes na dresu. Snědla jsem úplně všechny, a že jsem jich měla pořádnou zásobu. Přicházel poslední kopec, pamatovala jsem si ho z prvního kola a věděla jsem, že už musím být blízko. Jenže to byla právě ta chvíle, kdy mi totálně „došlo“. Neotočila jsem nohou, musela jsem slézt z kola a s vypětím všech sil jsem chytla rukama řídítka a zdolávala kopec hlemýždím tempem. Do toho zazvonil teamový telefon ostatních členů, kteří už byli čistí, převlečení a dopřávali si zasloužené těstoviny. „Prosím tě, jsi v pořádku? Holky už se chystají balit časomíru, tak když do pěti minut nedojedeš, čas se nezapočítá“. Neuměla jsem si představit, že po té dřině bych ani nebyla na výsledkové listině, sice poslední, ale nebyla. Sebrala jsem zbytky energie a vykřikla do telefonu, že to mám už jen kousek a ať je přemluví, aby na mě s měřením počkali. Nasedla jsem na kolo s odhodláním zdolat pár posledních stovek metrů. Povedlo se, projela jsem cílovou čárou za mohutného potlesku všech přihlížejících, vtipných poznámek moderátora o posledním z posledních a byla jsem neskutečně šťastná.  

Nevzdala jsem, další závody v seriálu jsem s teamem objela skoro všechny, výsledky se pomalu zlepšovaly a odměnou nám všem bylo skvělé 3. místo v bodování teamů.

 

OPA10JK0673 OPA10TS0652 OUS10JK1572_2

 

Tento web používá soubory cookie. Dalším procházením tohoto webu vyjadřujete souhlas s jejich používáním.